ObecOhaře
Na sklonku osmdesátých let východočeský kraj vzrušila truchlivá událost a v dalekém okruhu vypravovali si lidé o tom, jak zlý osud ukončil věrné přátelství dvou mužů, kteří spolu vyrůstali a více snad než rodní bratři rádi se měli.
Smutná událost odehrála se na okrese kolínském a ač do obce P. jest odtud tři hodiny cesty pěšky, pronikla sem zvěst o ní s plnou intensitou, neb okruh, kam se až rozšířila, sahal mnohem dále.
U Vindušků zvláště se stala předmětem častých hovorů v rodině. Stará matka, dnou sklíčená, prosila úpěnlivě syna Josefa, aby chození s flintou k lesům zanechal. Přijel i tchán Snětina a ve stejném smyslu zetě varoval. Zvlášť poukazovali všichni na podobnost, že i Josef Vinduška má věrného přítele Václava Fidrmůce, se kterým často na čekání k lesu chodí. Manželka Josefa Vindušky prosbami na něm docílila slibu, že na čekání choditi nebude, aby potměšilý osud i těmto věrným přátelům osudnou léčku nenastražil.
Slib tento byl splněn jen z části, mocné bylo vábidlo počkati si na srnce, přece však šli všichni čekající vždy společně a zaujali svá stanoviště za denního světla. Strašná událost májového večera u ohařských lesů měla vůbec vliv, že střelci stali se opatrnějšími. A tak i tu se objevila pravda, že i nejhorší věc má i stránku dobrou. Zmařený život dvou věrných přátel zajisté zabránil mnohým podobným případům.
Toník Kohoutů a Vašík Zkohoutilů byli nerozluční přátelé hned od té chvíle, když se ponejprv v průvodu svých chův objevili na ohařské návsi. A když se již samostatně pohybovali, ani chvíli nemohl jeden bez druhého být. Hospodářství jejich otců ležela blízko sebe, a Toník s Vašíkem hned v jednom, hned v druhém stavení prošejdili všechny prostory. Stejně začali chodit do školy, v jednom bytě v Němcích bydleli, když tu chodili do školy, aby se německy naučili.
Spolu šli na vojnu, vyžádali si službu u jednoho pluku a u jedné setniny. Oba zúčastnili se okupační výpravy rakouské do Bosny a Hercegoviny roku 1878, byli v onom tak těžce postiženém podvoji okupační armády, který až na hlouček mužů potřen byl povstalci u Doboje. Vyvázli odtud se zdravou kůží, až smrt hrozila každou chvíli, a sterá nebezpečí překonali jen vzájemnou přátelskou obětavostí.
Když se vrátili oba přátelé z vojny, oženili se v jeden den; za manželky si vzali dvě sestry. Počali na usedlostech svých otců hospodařiti. I ta vrána zakrákala každoročně v stejný čas nad oběma statky a donesla vždycky hned chlapečky neb děvčata.
Lidé říkali, že to věrné přátelství skula podobnost jmen. Kohouta a Zkohoutila bylo viděti stále pospolu. Říkalo se, že ani rodní bratři se nemají tak rádi jako tito dva. Vypomáhali si v hospodářských pracích, jezdili společně na týdenní a výroční trhy. Když sousedé zvolili Kohouta starostou, on tuto hodnost přijmout nechtěl a za starostu doporučoval svého přítele. Se souhlasem výboru musil mezi nim rozhodnouti los, který vytáhl Zkouhoutil. Přijal hodnost tuto s podmínkou a s prosbou, aby výbor zvolil za starostu po třech letech přítele jeho Kohouta.
Když přišla obecní honitba do nájmu, pronajali si ji oba přátelé a vykonávali právo myslivosti vždy společně.
Jednoho dne, bylo právě 1. května, Kohout potkal Zkouhoutila a pravil: „Dnes večer vypravíme se k lesu na čekání na srnce. Dnes je první den, kdy se srnci smějí střílet. Vím, kde vycházejí dva statné kusy. Musíme si pospíšiti, než nám je fořti před nosem odstřelí.“ „Kamaráde – odpověděl Zkouhoutil – já dnes na čekání nemohu jít. Slíbil jsem švagrovi ze Sendražic, že s ním pojedu do Benešova na trh, bude kupovat nějaké koně. Vypravíme se odpoledne drahou do Benešova na noc.“ – „To je mrzuté – radši bych jel s tebou“ – mrzutě se tváře odpovídá Kohout. „Kdoví, jestli by to bylo tvému švagrovi vhod, že by nás bylo jako na procesí.“ Zkohoutil ujišťuje přítele, že by mu to vhod bylo, jen aby jel s nimi. – „Ne, ne – zdráhá se Kohout – já přece nepojedu! Je to mrzuté, že se nám první čekání na srnce zhatilo. Já snad sám ani nepůjdu. Počkám na tebe, vždyť je pozítří také den.“ S tím se rozešli.
Zkohoutil vypravil se odpoledne ke švagrovi do blízkých Sendražic. Kohout celý další den uvažoval, má-li se na čekání sám vypraviti. Dlouho nemohl se pevně rozhodnouti.
K večeru se rozhodl, že přece jen půjde, spíše jen na obhlídku, zda srnci a kudy z lesa vycházejí na pastvu, a kdyby bylo třeba, aby srnce odtlačil z rány čekajícím fořtům a hajným.
Když se schylovalo k večeru, vypravil se Kohout na čekání. Obešel okraj lesa, který patřil k jejich revíru. Bedlivě prohlížel „šupec“, kudy zvěř z lesa vychází, pátral v nich, zdali tu pytláci oček nenakladli. Všímal si bedlivě i stop zvěře i toho, zda nenajde stop škodně zvěře.
Když se slunce dotýkalo obzoru, zasedl Kohout do příkopu u lesa, blízko jednoho „šupce“, kudy patrně zvěř vycházela, dokonale křovinami kryt.
Byl líbezný májový večer. Mír a dokonalý klid vládl v přírodě. Za Kohoutovými zády divocí holubi vrkali svou píseň lásky, nedaleko tloukl slavík své rozkošné melodie. Časem ozval se táhlý hvizd sluky na opožděném tahu. Z polí vracelo se káně, aby vyhledalo nocleh v lese. Tiše letíc, občas kviklo. Na polích ozývaly se koroptve svým tvrdým „čirik“. Z blízkého rybníka bylo slyšeti fortisimo žabího koncertu. Jen komáři tiše se snášejíce na ruce i tvář Kohoutovu, lačně ssáli a nasyceni s táhlým fííí odlétali. Těm se Kohout bránil kouřením doutníku.
Kohouta uchvátila božská pohoda přírody, počal vzpomínati. Nejprve přítele, že již asi sedí se švagrem v některé zájezdní hospodě v Benešově, chystaje se jíti spát. Sledoval je v duchu, jak koně koupí a na zpáteční cestu se vydají. Tu zalitoval, že není s nimi. On by jim mohl ukázati nejpřímější, nejkratší cestu, kolikrát on ji prošel!
Pousmál se, když si vzpomněl, jak o včerejším pálení čarodějnic jeho Vašík a přítelův Toník oba grunty prohledali co nejdůkladněji, všechna ometená košťata i všechny nádoby po mazadlech sebrali. Jak si čile večer počínali, hořící košťata do výše metali. Ti dva zajisté, jako jejich otcové, po celý život půjdou ve věrném přátelství. Jsou nejen stejně staří, ale i pokrevní přátelé, bratranci.
Myšlenky Kohoutovy posunuly se na vzpomínky z minulosti. Včera po skončení pálení čarodějnic zašel s přítelem Zkohoutilem do hostince a tu zvláště tklivě vzpomínali, co již všechno spolu prožili. Léta dětská i jinošská, vojenskou službu, krutý masakr u bosenského Doboje – řadu let jako samostatní hospodáři. Vzpomínali dále, jak když vyhořel, věrný přítel jej penězi i prací podporoval, což on zase jemu za čtyři léta nato oplatil.
Bůhví jedině pod jakými tajnostmi lidské duše bylo přivoděno, že Zkohoutil pojednou vzpomínati počal na kruté nebezpečí, z kterého jen s napětím všech sil duševních i tělesných oba vyvázli u bosenského Doboje. „Pamatuješ se, Toníku, co jsme si tenkrát slíbili?“ Kohout zavzpomínal na to, co se událo před dvěma lety. Již ženatí záložníci pěchoty, když jejich oddíl byl přesilou povstalců rozprášen, kdy oni dva byli z mála těch, kterým se podařilo uniknouti z vražedné seče, kdy oni navzájem se chráníce, odráželi útoky zfanatizovaných Mohamedánů, tehdy si v strašném nebezpečí slíbili, kdyby jeden z nich padl, druhý o jeho rodinu se postará. Kohout odpověděl: „Vím! Nač však myslíš dnes? Dnes nám přece žádné nebezpečí nehrozí. Vypusť podobné myšlenky z hlavy!“ Když však Zkohoutil na své prosbě trval, slíbil Kohout, že by se o rodinu kamarádovu, když by jej nějaké neštěstí postihlo, jako o svoji staral.
V tom sůva, velikým obloukem se spustivší na tři kroky před ním, laškující myšku uchopila. Kohout pátravě přejel zrakem prostor před sebou. V tom sebou škubl – nedaleko něho rýsovaly se v počínajícím šeru zcela určitě obrysy hlavy srnce. Nohy a i tělo bylo sice kryto svahem terénu, jen hlava a krk byly viděti. Teď se zastavil. Je to zcela určitě srnec. Má parůžky, vedle nich uši. Kohout zalícil, zamířil, a aby si vzácnou kořist lépe zajistil, vypálil rychle za sebou z pušky dvě rány. Zlověstně zafičelo sekané olovo a hradba lesa vracela ozvěnou praskot střelné rány.
Hned když Kohout stiskl spoušť druhé rány, ozval se srdcervoucí výkřik. Vzchopil se rázem a utíkal co mohl směrem, kam střílel. Divoké myšlenky honily se mu hlavou. „Zastřelil jsem člověka!“ Kdo to asi je? S úlevou blesklo mu myslí. „Zkouhoutil to není, ten je v Benešově!“ Svědomí však stejně mu vyčítalo: „Vrahu, vrahu!“ To již skláněl se nad mužem, ležícím na tváři. Obrátil jej naznak a ztrnul: Zastřelený byl přítel jeho nejmilejší, Zkouhoutil.
Kohout klekl na kolena a sepjal ruce až v kloubech zapraštěly a počínající jarní nocí daleko se nesl výkřik největšího zoufalství. „Bože můj, Bože můj, co jsi to na mne dopustil!“ Hned na to Kohout vstal, odhodil svoji pušku, nyní nenabitou, sňal s ramene Zkohoutilova jeho pušku, nasadil si ji na prsa a stiskl spoušť… Zase zahučela rána, Kohout však k zemi neklesá – stojí zpříma opět pušku od sebe odhazuje.
To u přítele jeho, když jej obrátil, poslední jiskra života zaplála. Vztáhl ruku svou a strhl hlaveň pušky, takže rána prostřelila jen střechu klobouku. Když dozněla ozvěna rány, nastalým tichem slyšeti jest slabý hlas Zkohoutilův: „Toníku, ty musíš žít, víš co jsi mi slíbil?“
S nesmírnou radostí, že tu jest naděje, že kamarád bude na živu zachován, zvedá jej na bedra svá a pospíchá s ním, co mu síly stačí k domovu.
Zpocen, dechu vyraziti nemoha, vstupuje do světnice statku Zkouhoutilova. Na lůžko kladl však již jen mrtvolu svého přítele. Sám bez vědomí hroutí se vedle lůžka.
Dlouho do noci ozývají se oba statky nářkem všech obyvatelů. Pohřeb Zkohoutilův konán jest za ohromné účasti všech obyvatel obce a vůkolí. Kohout o něm neví. Zmítán jest vysokými horečkami prudkého zápalu plic. Po třech týdnech se jakž takž uzdravuje. Mezitím již pracuje zlá pomluva. Že Kohout svého kamaráda nezastřelil nedopatřením, ale zúmyslně, vždyť bylo ještě světlo, však rány slyšeli i jiní lovci u lesa čekající – schválně jej zastřelil proto, že Zkouhoutilova žena lépe se mu líbila než jeho vlastní. Pomluva zlá, bezdůvodná. Přece však byl Kohout zatčen a do vězení krajského soudu dodán. Za čtvrt roku na to postaven byl před porotu.
Tu teprve objasněn byl celý děj osudného večera. Zkouhoutil došel ke švagrovi do Sendražic, brzy se však vrátil, když týž mu sdělil, že se mu nahodila výhodná koupě koní doma. Zkouhoutil došel do vesnice před večerem. Když slyšel, že Kohout odešel na čekání, vydal se za ním. Když docházel k lesu, teprv ho napadlo, jak jest to nebezpečné, blížiti se v šeru k lesu, kde druhý je na čekání. Proto se nerozhodně zastavil, chtěje se vrátiti. V tom již zazněly výstřely. Osudný omyl zaviněn byl podobností siluety. Hlaveň pušky, kterou měl Zkohoutil přes rameno, podobala se porůžkům srnce, peří, které měl za kloboukem, to bylo domnělé ucho srnce. Kohout podobou tou sveden, vystřelil.
U poroty do základu vyvráceny všechny pomluvy, vyloučena každá možnost, že by Kohout Zkouhoutila zúmyslně zastřelil. Tak svědčili všichni svědci z vesnice povolaní. Porota uvěřila i tomu, jak Kohout se chtěl zastřeliti, jak smrtelně raněný Zkouhoutil hlaveň pušky strhl, o tom svědčil z bezprostřední blízkosti prostřelený klobouk.
Lesní i hajní v lese také čekající slyšeli i zoufalý nářek Kohoutův. Výrok poroty byl osvobozující.
Vrátil se Kohout domů, dlouho se ze svobody netěšil. – Duševní útrapy, výčitky svědomí i šílený běh s mrtvolou přítele podryly nadobro jeho zdraví. Ani ne za rok po osudném 1. máji rozloučil se i Kohout se životem. Obě zpřátelené rodiny úplně osiřely. Nesplnil, ani splniti nemohl Kohout slib, daný příteli, že on nad osudem jeho rodiny bdíti bude.
O tomto truchlivém případě zpívala se po jarmarcích písnička. Nejasně se pamatuji, že na velkém plátně celý truchlivý děj byl namalován. Tu tklivou písničku jsem v mládí uměl dokonale, takže jsem myslel, že ji nikdy nezapomenu. – Když jsem chtěl dáti píseň onu jako závěru této povídky, seznal jsem, že se mi nadobro z paměti vykouřila. Jen zkomolený začátek si pamatuji:
„Vyšel jsem si na čekání,
stál tam přítel za dubem,
hned mi dal k srdci ránu,
že jsem se svalil na zem.“
V dalším verši bylo „až bolestí hryžu zem!“ Ke konci pak byl verš:
„Na místě truchlivém postaven kříž,
až půjdeš, křesťane, kolem, přistup blíž,
za přátele dva pomodli se věrné,
v roce jednom klesli v lůno země černé.“
Baruška Vindušková za tichého pláče Anny Vinduškové často zpívala tuto písničku. Měla pěkný hlas a i Josef Vinduška rád ji poslouchal. Dlouho mezi selským lidem smutná příhoda ta upřímnou lítost vzbuzovala. Teprve časový nános více jak půl století utišil tyto bolestné vzpomínky.
Akce podpořené dotacemi
