Navigace

Obsah

 

Pověst o stavbě kostela

Na kopci zvaném Kostelík stával od nepamětna dubový háj staletých, obrovitých dubů. Přešly věky. Pominula staletí. Obrovité duby mizely, až v bouřlivých válečných letech zmizely docela. A pak už jen starci a stařeny vyprávěli svým vnukům o věkovitém, posvátném háji.

Přišel čas, kdy se obyvatelé ohařští a chrčičtí dohodli, že na tom kopci k větší slávě boží znovu postaví kostel. A jak se dohodli, ihned tam počali svážet kámen a dříví.

Stalo se však, co nikdo neočekával. Všecko, co bylo za dne na kopec navezeno, přes noc zmizelo a druhý den bylo nalezeno v údolí při obci ohařské. A tak se to opakovalo den za dnem. Chrčičtí v domnění, že jim ohařští nechtějí dopřát, aby měli blízko do kostela, se usnesli, že budou v noci hlídat. Ozbrojili se obušky, a jak se setmělo, šli na kopec. Usadili se opodál všeho toho, co sem bylo za dne navezeno, a trpělivě čekali, co se bude dít.

Noc byla temná a vůkol hrobové ticho. Když byla noc nejhlubší a půlnoc nablízku, mrtvým tichem proniklo koňské zařehtání a nad celým kopcem se rozlila oslnivá záře. V té záři se snášel nevídaně krásný sněhobílý kůň zapřažený do nádherného vozu, s nímž se neslyšně snesl k zemi. V tom okamžiku vše to, co sem bylo za dne dovezeno, klády i kameny, všecko se vzneslo do výše a uložilo se do vozu. Oslnivá záře pohasla a než se chrčičtí ze svého ohromení vzpamatovali, zjevení zmizelo a noc byla zase temná a ticho hrobové. Jako omámení se vraceli do svých domovů.

Ráno pak jako ve dnech předešlých byly všecky klády a všecky kameny nalezeny na ohařské návsi.

Zpráva o tajuplném nočním zjevení se šířila od domu k domu a všichni v Chrčicích ustrašeně souhlasili, aby kostel byl vystaven v Ohařích na místě, kam v té tajemné noci byly klády a kameny přemístěny. Tak se i stalo. Psal se rok 1752.